Pohádka o Stribogovi a větru, který toužil stát se člověkem

Kdysi dávno, když ještě stromy mluvily a řeky si pamatovaly jména bohů, žil vysoko v horách starý muž jménem Stribog. Nebyl to obyčejný stařec, byl to uctívaný pán větrů, ten, jehož dech vždy rozhýbával svět.

Když se Stribog nadechl, roznášel semena do polí, když se zadíval, zvedaly se vlny na jezerech, a když mlčel, krajina se utišila jako by se ukládala ke spánku. Lidé ho nikdy neviděli, ale cítili ho. Když se vítr opřel do okenic, zaskučel v komíně nebo rozvlnil keře, věděli, že Stribog bdí.

Měl sedm synů. Každý z nich byl jiný vítr. Lehký Jarník voněl po květech, ostrý Severák štípal do tváří, horký Ván přinášel dusno, tichý Ševel šeptal mezi stébly trávy, divoký Vichr rval střechy, smutný Závan se plížil večerem. A pak tu byl ten nejmladší, kteru říkali Zvědavý Poryv. Byl jiný, nechtěl jen létat krajinou. Toužil se dotýkat lidí, rozumět jejich smíchu, hladit je po ramenou, být prostě stále s nimi. Toužil stát se totiž stát člověkem.

Jednoho dne se Poryv vydal z hor do nížin. Vplul s nadšením do vesnice, kde děti běhaly po louce. Dotkl se jejich vlasů, roztočil sukně, pohladil tváře. Děti se smály. „To je vítr!“ volaly. Ale Poryv chtěl víc. Chtěl, aby ho viděly. Aby ho pojmenovaly. Aby ho měly rády jako kamaráda.

Začal foukat silněji. Roztočil mlýn, rozhoupal stromy, zvedl prach. Lidé se začali mračit. „Ten vítr je divoký,“ říkali. „Zavírejte okna, ať nám nerozfouká domov.“ Poryv zesmutněl. Vrátil se do hor, usedl vedle Striboga a zašeptal: „Otče, proč mě lidé nechtějí? Já jim přece neubližuju. Jen jsem chtěl být blízko.“

Stribog se usmál, ale jeho oči byly vážné. „Vítr tu není proto, aby byl viděn. Je tu proto, aby hýbal tím, co je neviditelné. My nejsme lidé. Jsme dech světa. A ten musí být svobodný, ne připoutaný k lidské touze.“

„Ale já chci být milován,“ šeptl Poryv.

„Pak se nauč foukat tak, aby tě lidé cítili, ale nebáli se. Aby tě hledali, když jsou smutní. Aby tě vítali, když přichází jaro. Buď tím, kdo přináší úlevu, ne zmatek.“

Od té doby fouká Poryv jinak. Někdy ho sotva ucítíš, jen lehký dotek, když sedíš u okna a přemýšlíš. Jindy tě pohladí, když se bojíš. A někdy ti rozcuchá vlasy, to jen tak, aby ti připomněl, že i to, co nevidíš, může být laskavé.

A Stribog? Ten sedí dodnes v horách, pozoruje svět a fouká jen tehdy, když je třeba něco změnit. Ale lidé na něj občas zapomínají…, přestože ho vítr stále připomíná.

Lenka Žáčková