Tomáš Kympl: Hudba jako výjimečný okamžik napojení

Talent od Pánaboha, vnímavý, nekonvenční člověk a výjimečný tvůrce ve světovém měřítku. Tak bych charakterizoval skladatele, aranžéra, textaře, instrumentalistu, orchestrátora a producenta Tomáše Kympla, v jehož dosavadní tvorbě je cítit ohromné žánrové rozpětí. Je to i velký sympaťák, který si na nic nehraje. Je to tak, jen opravdoví kumštýři jsou opravdoví, přirození a normální. Je to zkrátka osobnost, kterou zná a oceňuje i zahraniční scéna. Domácí publikum se zase může těšit na chystané album Dotek nekonečna, o kterém je řeč i v následujícím rozhovoru.

Když se ohlédneš za posledním rokem, co ti z něj zůstává nejsilněji?

Pocit větší blízkosti. K hudbě i k životu jako takovému. I dřív, když jsem hudbu skládal, to pro mě byl vždy výjimečný okamžik. Dnes tenhle rozměr vnímám citlivěji – jako chvíli, kdy se člověk naladí a hudba se objeví.

Co je pro tebe dnes v hudbě tím nejpodstatnějším?

Ten moment napojení. Okamžik, kdy zmizí role autora i posluchače a zůstane samotné dění. To se může stát u elektroniky, akustických nástrojů i v tichu.

Právě z tohoto místa vzniká i nové album?

Ano. Připravuji meditativní album Dotek nekonečna. Vzniká velmi intimně, v rodinném kruhu. Spolupracuji na něm se svým synem Gabrielem a s jeho maminkou Aničkou – reflektorkou a citlivou průvodkyní vnitřním světem, která pracuje s tichem, dechem a jemným vnímáním. Je to společná cesta, ne klasický hudební projekt.

Zdá se, že Gabriel má v tomto období zásadní roli.

Má. Dnes vlastně ovlivňuje celý můj svět – život, vnímání i hudbu. Jeho příběh je pro mě naprosto výjimečný. Už jen tím, že se narodil doma, v lásce, bezpečí a intimitě. Ten okamžik se pro mě stal klíčovým bodem hlubšího pochopení života a velmi přirozeného propojení s celou existencí.

Jak se taková spolupráce liší od běžné studiové práce?

Tím, že není založená na plánování a očekáváních. Jsme spolu, vnímáme, co se děje, a dáváme hudbě prostor, aby se mohla objevit ve svém vlastním čase. Vzniká z přítomnosti, ne z předem dané představy.

Elektronické album Red bylo výrazně energičtější. Jak vedle sebe tyto polohy dnes existují?

Přirozeně. Tahle elektronická linie začala albem Kernel Panic, na které navázalo výše zmíněné Red. Následovalo Viral Vibes a celý tento proud byl završen albem Electro. Všechna ta alba zachycují pohyb, rytmus a energii. Dotek nekonečna se naopak obrací dovnitř, k tichu a prostoru. Obě tyto polohy ke mně patří a vzájemně se doplňují.

Co všechno potřebuješ k tomu, aby se takové naladění mohlo objevit?

Jednoduché podmínky. Klid, soustředění, být v těle. Všímám si i drobných věcí – světla, vzduchu, vody. Doma pijeme Kangen vodu a beru ji jako součást péče o stav, ve kterém je možné jemně vnímat a naslouchat. Neřeším to analyticky, spíš pocitově.

Předpokládám, že album nezůstane jen ve studiu.

Na letní slunovrat připravujeme zážitkovou plavbu plachetnicí kolem Sardinie. Součástí budou i kakaové ceremonie a vědomé rituály, které přirozeně otevírají vnímání a prohlubují prožitek přítomnosti. Celá plavba je koncipovaná jako cesta krajinou i vnitřním prostorem – s hudbou, tichem, mořem a pohybem větru. Právě tam chceme album Dotek nekonečna symbolicky pokřtít.

To zní spíš jako rituál než jako koncert.

Ano. Nejde o vystoupení v klasickém smyslu. Spíš o sdílený okamžik, kdy se hudba, lidé a místo potkají ve stejném rytmu.

Jaký má dnes Gabriel vztah k hudbě?

Velmi přirozený. Hudba je pro něj prostředím, ne cílem. A to považuju za důležité.

A kdybys měl hudbu popsat jednou větou?

Hudba je pro mě výjimečný okamžik setkání – s tichem, se sebou i s něčím, co nás přesahuje.

V minulosti jsi psal i pro jiné interprety. Nedávno vyšlo šansonové album Hany Zagorové, kde zazněla tvoje skladba Krev a šroubky. Bylo to v době, kdy ses víc pohyboval v popové oblasti? A kteří další interpreti zpívali tvoje písně?

Ano, to byla etapa, kdy jsem se víc věnoval psaní pro interprety a pohyboval se v popové a šansonové rovině. Byla to cenná zkušenost – práce s hlasem, s textem, s konkrétní osobností. Moje skladby zpívala celá řada interpretů a beru to jako důležitou součást cesty, i když dnes stojím na jiném místě.

V nedávné minulosti jsi uspěl i v mezinárodních skladatelských soutěžích a máš řadu zahraničních kontaktů. Pořád se podobných akcí účastníš?

Dnes už méně. Soutěže a ocenění pro mě byly v určité fázi důležité, ale postupně ztratily prioritu. Pokud se něco mezinárodního potká přirozeně, rád tomu dám prostor, ale není to cíl. Důležitější je samotná kontinuita tvorby.

A tvůj hudební sen? Co bys ještě chtěl dokázat nebo realizovat?

Pokračovat v hudbě, která má schopnost člověka zpomalit a otevřít vnímání. Ať už skrze album, živé setkání nebo ticho mezi tóny. Pokud se to děje, pak mám pocit, že hudba plní svůj smysl.

Robert Rohál

Foto archiv Tomáš Kympl

Fotogalerie