Jak Svarog ukul slunce a dal světu řád

Bylo nebylo, v časech, kdy země ještě neměla jméno a nebe bylo jen nekonečná výheň, žil v hlubinách světla mocný kovář jménem Svarog. Jeho kladivo bylo těžké jako hrom, jeho kovadlina byla z hvězdného železa a každý jeho úder rozechvíval celý vesmír.

Svarog byl sám. Neznal den ani noc, jen žár a ticho. Ale v jeho srdci hořela touha stvořit něco krásného, co by hřálo, svítilo a dávalo smysl všemu, co jednou vznikne.

Jednoho dne, když udeřil kladivem o kovadlinu, z jisker se zrodilo slunce. Zářilo tak jasně, že se nebe rozzářilo do všech stran. Svarog se usmál, poprvé. A řekl: „Ty budeš mým synem. Dažbogem tě pojmenuji. Budeš světlem světa, darem života,“ a tak se stalo.

Dažbog se zvedl z výhně jako plamen. Putoval po obloze, hřál vodu, hladil stromy a probouzel ptáky. Lidé k němu vzhlíželi s úctou. A když se večer sklonil k západu a odcházelo s ním světlo i teplo, věděli, že se jen vyspí a pak se zase vrátí, protože slunce je dar, který se nikdy nevyčerpá.

Ale Svarog neukul jen slunce. Z poslední jiskry, která zůstala na kovadlině, stvořil druhého syna Svarožice, znovu se usmál  a vypustil ho do světa. Neputoval jen po nebi, ale usadil se v každém domově. Jeho plamen tančil v krbu, šeptal v ohništi, chránil rodinu před zimou a tmou. Byl tichý, ale věrný a všichni ho milovali.

Svarog pak usedl zpět ke své výhni. Už nebyl sám. Každý den sledoval, jak Dažbog rozzáří oblohu, jak Svarožic zahřeje lidská srdce. A když se nebe zatáhlo a vítr zafoukal, udeřil kladivem znovu, ne proto, aby tvořil, ale aby připomněl, že řád světa je živý, že oheň je třeba chránit, a že světlo se rodí z práce, trpělivosti a lásky.

Slunce nad hlavou, oheň v srdci a Svarog, praotec bohů, v nebeské výhni dál kuje čas, světlo i příběhy. Říká se, že když oheň v krbu zapraská zvláštním tónem, je to jeho tiché znamení, připomínka, že svět je dar, a každý plamen má svůj původ v kovárně mezi hvězdami.

A kdo na to zapomene, kdo přestane ctít řád, světlo a rovnováhu, ten se může snadno ztratit v temnotě. Neboť bez úcty k ohni, bez vděčnosti ke světlu, bez pokory k řádu, zůstane jen chlad, chaos a prázdnota. Tak praví staré příběhy, a tak šeptá plamen dodnes.

 Lenka Žáčková