Pohádka o Makoši, která držela svět v dlaních

Kdysi dávno, v časech, kdy se lidé teprve učili naslouchat šepotu lesa a rozuměli řeči řek, žila na širokých pláních bohyně jménem Makoš. Nebyla jako ostatní bohové, kteří vládli hromům, ohni či větru. Byla tichá, a přesto nesmírně mocná. Její síla nepřicházela z nebes, ale ze země, z vláhy, z klíčících semínek a z rukou žen, které život tvoří v tichosti a s neúnavnou vytrvalostí. Říkalo se, že když se nadechla, země zvlhla a tráva se zazelenala. A když se usmála, narodilo se dítě.

Jednoho jarního rána, kdy Makoš nešetřila úsměvem, narodila se v jedné malé vesnici holčička, které rodiče dali jméno Mira. Od malička byla nejen zvědavá, ale také pěkně neposedná a odvážnější než kdejaký kluk. Nejraději běhala po loukách a svou zvídavostí nešetřila. Ptala se každého, koho potkala, na všechno, nad čím právě dumala, i na to, co jí zrovna prolétlo hlavou. „Babičko,“ ptala se jednou, „kdo rozhoduje o tom, jaký bude můj život?“

Babička se usmála a ukázala na vyšívaný vzor na svém šátku. Byly tam dvě ruce držící nit.

„To je Makoš, bohyně, která tká osudy,“ řekla stařenka.

Mira tomu nerozuměla, ale obrázek se jí líbil, a tak se rozhodla, že Makoš najde a přijde na to, jak to je.

Jednoho dne, když se slunce sklánělo k obzoru, vydala se Mira do lesa. Šla stále hlouběji, až do míst, kam se lidé obvykle neodvažovali. A tam, na malé mýtině, spatřila ženu sedící na kameni. Měla dlouhé vlasy barvy úrodné půdy a oči, které připomínaly hluboké studny. V rukou držela vřeteno a mezi prsty jí probíhala jemná, stříbřitá nit. Každý její pohyb byl klidný a jistý.

„Ty jsi  Makoš?“ Zeptala se Mira.

Bohyně přikývla.

 „A ty jsi přišla hledat svůj osud, nebo se snad mýlím?“

Odpověděla bohyně. Mira se k ní nebojácně posadila a bez jakéhokoli zaváhání se  zeptala.

„Chci vědět, co mě čeká,“ Makoš se usmála.

„Osud není kniha, kterou ti přečtu. Je to nit, kterou spolu utkáme.“

Podala Miře kousek nitě a vyzvala ji, aby ji pevně držela a jen naslouchala. Dívenka zavřela oči a najednou slyšela šumění řeky, jak nikdy před tím, zpěv ptáků i šepot stromů. Všechno se spojilo v jeden jediný hlas země.

„Každý člověk,“ řekla Makoš, „má v sobě semínko. Když ho zalévá láskou, roste. Když ho nechá vyschnout, už nikdy nevzejde a stejné to je i se tvým osudem. Není daný, je jako pole. Může být úrodné či neúrodné... Záleží na tom, jak o něj ty sama budeš pečovat.“

Mira otevřela oči a tiše se zeptala: „Pomůžeš mi?“
„Pomohu,“ odpověděla bohyně, „ale jen když budeš naslouchat, budeš mít odvahu a budeš si pamatovat, že síla ženy je ukrytá pod povrchem, neleží v křiku a láteření, ale v rozvaze.“

Potom položila Miře do dlaně malé dřevěné vřeténko se slovy: „Až budeš nerozhodná nebo se budeš bát svého osudu, vezmi ho do ruky. Připomene ti, že nit života držíš i ty.“

Když Mira vzhlédla, Makoš už tam nebyla. Jen vůně deště po ni zůstala na mýtině.

Domů se vracela klidnější, s hřejivým pocitem, že konečně ví, kdo Makoš je, jak je silná a moudrá. A od té doby pokaždé, když nevěděla, jak dál, vzala do ruky vřeténko a zaslechla v něm tichý hlas: „Tkáš svůj osud… Nit držíš ty.“

Lidé ji často pozorovali. Brzy se v celé vesnici začalo říkat, že kdo naslouchá zemi a vlastnímu srdci, toho Makoš vede po správné cestě, i když ji nevidí, protože její oporu si zaslouží každý, kdo kráčí životem s pokorou a odvahou, tak jako Mira.