Pohádka o Velesovi a ztraceném světle

Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý a lidé teprve učili své děti rozeznávat stopy v lese, žili na nebi i v zemi dva mocní bohové. Perun, pán hromu a blesku, vládl vysoko v korunách stromů a jeho světlo chránilo lidi před temnotou. A hluboko pod zemí sídlil Veles, bůh magie, podsvětí a všech tajemství, která se šeptají jen v noci.

Jednoho dne se však stalo něco neobvyklého. Světlo, které Perun každé ráno rozžínal, náhle zmizelo. Slunce sice vyšlo, ale jeho paprsky byly slabé, jako by se bály dotknout země. Lidé se začali strachovat, zvířata se ukryla a lesy ztichly, jako by samy čekaly, co přijde dál.

Perun se rozhněval tak, až se nebe zachvělo.

„Někdo ukradl světlo a já vím, kdo ho skrývá,“ zaburácel a jeho hlas se rozléhal jako hrom mezi horami. Bez zaváhání stočil pohled k Velesově říši. Ten však seděl hluboko ve svém podzemním paláci. Hladil hada stočeného kolem své paže, oči se mu leskly jako dvě nekonečně hluboké studny a byl naprosto klidný, až se chce říci, že rozjímal nad chodem světa.

„Já světlo nepotřebuji,“ pronesl tiše. Jeho hlas se nesl temnotou jako šepot dusivého kouře.
„Ale vím, kdo po něm touží.“

Do jeho síně totiž přišla malá dívka jménem Mila. Byla to pastýřka, která se nebála tmy ani hlubokých lesů. Když světlo zmizelo, rozhodla se najít odpověď  a její kroky ji dovedly až k samotnému Velesovi.

„Pane Velesi,“ řekla odvážně, „lidé i zvířata se bojí a já… já nechci, aby svět zůstal ve tmě. Pomůžeš mi najít světlo?“

Veles se na ni dlouze zadíval. V jeho očích se zrcadlila tma, ale i něco jemného, co připomínalo měsíční svit na hladině jezera.

„Světlo se neztratilo,“ odpověděl hlasem silným, a přesto ne hrozivým.
„Jen se schovalo. Někdy se světlo bojí, když je příliš mnoho hluku, spěchu a hněvu.“

Mila nechápala.

„A kde je teď?“

„V hlubinách,“ řekl Veles. „Tam, kam se lidé bojí podívat. Ale ty se nebojíš. Proto půjdeš se mnou.“

A tak se dívka vydala s bohem podsvětí do temné jeskyně, kde se stíny hýbaly jako živé. Veles jí ukázal, že tma není nepřítel, ale místo, kde se rodí nové věci. Učil ji naslouchat tichu, vnímat kroky neviditelných tvorů a chápat, že i strach má svůj důležitý hlas.

Nakonec dorazili k podzemnímu jezeru. Na jeho hladině se třpytilo cosi malého a zranitelného, jako plamínek svíčky. Bylo to ztracené světlo. Třáslo se, jako by se bálo znovu vyjít na povrch.

„Musíš ho uklidnit,“ řekl Veles. „Světlo se vrátí jen tomu, kdo mu rozumí.“

Mila si klekla k hladině a šeptala světlu slova, která ji učila její babička. Byla to slova o domově, teple a odvaze. Světlo se k ní pomalu přiblížilo. Když se dotklo její dlaně, rozzářilo se tak jasně, že i Veles musel přivřít oči.

„Teď ho vynes nahoru a nezapomeň, že světlo i tma patří k sobě.“

Když Mila vyšla z podzemí, svět se znovu rozzářil. Perun viděl, že světlo se vrátilo, a jeho hněv se utišil. Lidé si od té doby vyprávěli a vypráví si dodnes, že někdy se musí  sejít do hlubin, aby opět našli to, co ztratili.

A Veles? Ten se jen tiše usmíval ve svém stínu. Věděl, že dívka pochopila něco, co mnozí dospělí zapomněli, že skutečná síla se rodí tam, kde se člověk odváží podívat do tmy.

A tak končí pohádka o Velesovi, bohu, který nekrade světlo, ale učí nás dodnes, jak ho znovu najít.