Pohádka o Perunovi a ztraceném světle

Kdysi dávno, když svět byl ještě mladý a lidé žili v souladu s lesem, vodou a nebem, vládl nad všemi živly mocný bůh Perun. Jeho sídlem byl starý dub na vrcholku hory, kde se kořeny dotýkaly země a větve hladily mraky. Když Perun promluvil, hrom zaburácel. Když se usmál, déšť pokropil pole. A když se rozhněval, blesk rozťal oblohu jako ostrá sekera.

Jednoho dne se však v řádu světa něco změnilo.  Slunce sice vyšlo, avšak jeho světlo bylo slabé, jen nesměle prosvítalo, jako by se bálo ukázat svou sílu. Lidé se scházeli na návsích a šeptali si, že je to zlé znamení, že se něco stalo v hlubinách světa.

A měli pravdu. Veles, pán podsvětí a proměn, ukradl Jitřenku, malou hvězdu, která každé ráno otevírala nebeskou bránu. Bez ní slunce nemohlo zazářit naplno. Ukryl ji do temného lesa, kde se světlo v mlze ztrácelo. Když se to Perun dozvěděl, jeho hněv otřásl horami, ale věděl, že pouhá síla tentokrát nestačí, protože Veles byl mazaný, jeho kouzla záludná a rozhodně měl něco za lubem.

Perun se vydal na cestu, tentokráte ne jako hromovládce, ale jako poutník, který musí projít nejednou zkouškou. Z hory sestoupil tiše jako stín. Jeho krok byl lehký, a přesto se pod ním země chvěla, jako by poznávala svého pána. Na ramenou měl obyčejný plášť a v ruce držel obyčejnou hůl z lískového dřeva. Žádnou zbraň, žádný blesk, jen kus živého stromu, který mu měl připomínat, že tentokrát musí spoléhat především na moudrost, nikoli na sílu.

Když vstoupil do lesa, který Veles zahalil do temnoty, svět kolem něj naráz ztichl. Ptáci umlkli, potoky zpomalily svůj běh a vítr se zdál být váhavý, jako by vycítil, že nesmí dál šustit v korunách stromů. Vzduch byl těžký a voněl nejen mechem, ale i prastarými kouzly. Každý krok ho vtahoval hlouběji tam, kde se světlo lámalo jen v ostrých úlomcích a stíny měnily podobu s každým pohledem.

„Velesi,“ zavolal Perun do ticha. „Tahle hra je nebezpečná i pro tebe.“
Les mu však odpověděl jen vzdáleným zašuměním, jako by se mu vysmíval. Perun věděl, že první zkouška na sebe nenechá dlouho čekat. A skutečně z mlhy se začala rýsovat postava. Nebyla lidská ani božská. Byla to strážkyně prahu, bytost zrozená z Velesových kouzel, s očima hlubokýma jako studny a hlasem, který zněl jako praskání starých větví.

„Chceš-li najít Jitřenku,“ pronesla, „musíš nejprve dokázat, že tvé světlo není jen blesk, ale i trpělivost.“

Perun se zastavil, pocítil tíhu odpovědnosti za vše pozemské, nechal hněv odeznít a s jasnou myslí vykročil za ztraceným světlem.

První zkouška: Lesovikův les

V hlubokém lese ho přivítal Lesovik, pán stromů. Měl oči jako mech a hlas jako šustění listí, které se nikdy nepřestává hýbat, i když vítr dávno utichl.

„Perune, chceš-li projít, musíš znát rytmus lesa a dokonale s ním souznít. Bouře je sice tvá síla, ale tady vládne ticho.“

Perun se zastavil. Ticho lesa však nebylo prázdné, ale bylo plné skrytých hlasů, které se ozývaly jen tomu, kdo se uměl ztišit, a tak  zavřel oči, zklidnil mysl  a zaposlouchal se do ticha, a to se najednou rozeznělo. Slyšel, jak kapka dopadla na list. Slyšel dech srny, která se choulila v hustém kapradí. Slyšel, jak se kořeny domlouvají pod zemí, šeptají si o vodě, o světle, o starých příbězích, které pamatují jen oni. A pak uslyšel ještě něco, to vlastní hrom v něm dozníval jako vzdálená ozvěna. Uvědomil si, že i bouře má svůj rytmus, a že není nepřítelem ticha, ale jeho součástí.

Když otevřel oči, Lesovik se usmíval.
„Teď už víš,“ řekl a ustoupil stranou a les ho pustil dál.

A tak Perun vykročil do hlubin, kde na něj čekala další Velesova zkouška.

Druhá zkouška: Vodní brána

Rázným krokem došel doprostřed lesa, kde se rozprostíralo jezero. Bylo tak klidné, že odráželo oblohu jako zrcadlo, a přesto v něm bylo cosi neklidného, jako by pod hladinou čekal jiný svět. Když se Perun přiblížil, voda se zavlnila a z

ní se vynořil vysoký a štíhlý Vodjan s kůží bledou jako měsíční svit. Vlasy mu splývaly po ramenou, oči měl hluboké a tmavé a když promluvil, jeho hlas zněl jako tiché šplouchnutí o hladinu.
„Jitřenka je na druhém břehu,“ řekl suše. „Ale voda pustí jen toho, kdo se nebojí ponořit do vlastních hlubin.“

Perun se dlouho nerozmýšlel. Nadechl se a vstoupil do vody. Byla studená, hluboká a temná, jako noc, která nezná hvězdy. Každý krok ho vedl do těžšího a těžšího sevření, až měl pocit, že se mu skrz jezero nepodaří projít. Pod hladinou najednou viděl své pochyby, které se k němu natahovaly. Viděl své strachy, které ho jako závaží stahovaly ke dnu. Viděl své chyby, těžké jako kameny. Ale nezalekl se. Věděl, že tahle zkouška není o síle paží, ale o síle srdce. Kráčel dál a když se jeho odhodlání rozzářilo jasněji, než byla temnota kolem, voda se před ním rozestoupila. Perun obstál ve druhé zkoušce a Vodjan jen tiše přikývl, jako by to věděl od samého začátku.

Třetí zkouška: Velesova mlha

Za jezerem byla mlha tak hustá, že by se dala krájet. Visela mezi stromy jako těžký závoj a pohlcovala každý zvuk. I Perunův krok, jindy dunivý jako vzdálený hrom, se v ní ztrácel. Zdálo se, že ho les nechce pustit do svého nitra. A právě v tom tichu se ozval svůdný a proměnlivý hlas, jako by přicházel ze všech stran najednou.

„Perune,“ oslovil mocného boha. „Vzdej to. Světlo je moje. Ty jsi jen hrom a oheň. Co víš o jemnosti hvězd?“

Mlha se kolem Peruna zavlnila a nabývala tvarů, jednou připomínala tváře lidí, kteří se ho báli, jindy bouře, které rozpoutal. Ukazovala mu jeho vlastní sílu, ale přehnanou, takovou, jakou ji viděl svět, když se ho bál. Veles věděl, kam mířit: ne na Perunovy paže, ale na jeho srdce. Perun zase měl na paměti, že Velesova slova jsou jako hadí šepot, krásná, ale jedovatá. Udělal krok vpřed, a mlha se kolem něj stáhla jako živá. Další krok, a cítil, jak mu chlad proniká až do kostí. Třetí krok, a měl pocit, že se propadá do snu, který není jeho.

„Jemnost hvězd,“ zopakoval Perun tiše, „je i moje.“

Perun zvedl svou sekeru, ale tentokrát v ní nebyl hněv. Byla v ní jistota. Udeřil do země, ne silou, ale pravdou. Blesk, který vyšlehl, byl čistý a jasný jako první světlo rána. Rozetnul mlhu, která s bolestným zasyčením začala slábnout. Najednou se objevila malá třpytivá hvězda uvězněná v kořenech, které se proplétaly jako hadí těla. Kroutily se, syčely a snažily se hvězdu stáhnout zpět do temnoty, ale Perun k nim přistoupil, natáhl ruku a dotkl se světla.

Jitřenka byla lehká jako pírko a teplá jako první paprsek dne. Jakmile ji vzal do dlaní, kořeny povolily, jako by i ony poznaly, že boj skončil. Perun vzhlédl k obloze, která byla stále zahalená šedí. Zvedl Jitřenku a položil ji zpět na oblohu. Mlha zmizela, slunce se rozzářilo a jeho světlo se rozlilo po polích, lesích i řekách. Lidé vyšli z domů a radovali se, protože světlo se vrátilo.

Perun se tak mohl vrátit na svou horu a ze stínu starého dubu pozorovat svět. A Veles? Ten se stáhl do svých hlubin, sice trochu dotčený, ale zdaleka ne poražený. Oba totiž věděli, že jejich tanec nikdy neskončí, protože svět potřebuje světlo i stín, řád i chaos. Tak to bylo, je a bude, dokud svět světem bude...