Není nad staré filmové pohádky, tvorba dnešních tvůrců je nepřesvědčivá a o ničem

Když porovnám i šedesát let staré české filmové pohádky s těmi fungl novými, které měly televizní premiéry na Štědrý den a 1. svátek vánoční, tak musím konstatovat, že ty staré snímky byly postaveny nejen na nápadu i na všech složkách - tedy od režie až po posledního asistenta, aby ti všichni stvořili skvostné umělecké dílo.

Pravda, nedisponovali současnou technikou, nejrůznějšími filmovými kouzly a fígly či drony, ale měly především pevnou logiku i poetiku v textu, hudbě či kostýmech, které měly svůj svébytný styl (aby to nebyl to co pes, to jiná ves). Kdežto u současných pohádek postrádám právě ten styl, ale i tvůrčí zaujetí a opravdovost, aby výsledek nepůsobil uměle, nepřesvědčivě a hloupě.

Je mi jasné, že dnes na financích stojí všechno, ale když vidím ty "davové scény", kdy obyvatele jedné vesnice tvoří patnáct lidí, aby v dalších scénách ti samí statisté představovali vojáky a pak zase služebnictvo, tak to je pro mě moc. Navíc mám pocit, jako by se tvůrci neuměli ponořit do hloubky a jsou povrchní, aby to pak celé působilo lacině, anebo jsou jejich zápletky jsou zbytečné komplikované či zašmodrchané. Občas mám pocit, že to vyrábějí jako melouch, přičemž porušují pravidla pohádek.

Kde je ta éra, kdy ty staré pohádky určené na filmové plátno točili kumštýři-profíci jako Bořivoj Zeman, Václav Vorlíček, Hynek Bočan nebo Zdeněk Troška, kteří spolupracovali (jak jinak než) s dalšími mistry svých oborů, což byli špičkoví kameramani, scenáristé, dramaturgové, hudební skladatelé či výtvarníci kostýmů a výpravy. Tato láskyplná symbióza, porozumění vůči žánru i pokora vůči publiku chybí...

Robert Rohál

Archiv autora

Fotogalerie