Od latinských calendae po „Tichou noc“: vývoj koled

Koleda původně označovala jednoduché zpívané texty, které děti přednášely během vánočních svátků, ale také na Tři krále, svátek sv. Řehoře či o Velikonocích. Za své zpívání dostávali koledníci výslužku, jídlo, které se podávalo během a po štědrovečerní večeři. V dnešním pojetí se slovem koleda myslí především vánoční písně, často s duchovním obsahem.

Křesťanské koledy se začaly objevovat ve 13. století. Tradice připisuje jejich první tvorbu svatému Františkovi z Assisi, zakladateli františkánského řádu, kterému se zároveň přičítá i sestavení prvního betléma.

Slovo koleda je rozšířené napříč slovanskými jazyky a vychází z latinského calendae, označujícího první den v měsíci. Jeho původ je však nejasný, protože se vztahovalo i k prvním lednovým dnům spojeným se zimním slunovratem. Ve středověku se koledy šířily Evropou díky potulným žákům, kteří vystupovali ve vánočních hrách.

V českém prostředí je koledování doloženo už z předhusitské doby. Jednou z nejznámějších koled je „Narodil se Kristus Pán“, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis.

K nejoblíbenějším vánočním písním dneška patří „Tichá noc“. Hudbu složil Franz Xaver Gruber, text napsal farář Josef Mohr z Oberndorfu. Píseň, známá v němčině jako Stille Nacht, zazněla poprvé o Vánocích roku 1818.