Koleda jako odkaz slunovratu: rituál, který přežil staletí

Štědrost byla odedávna považována za viditelný znak bohatství a společenské prestiže. Koledy, jak je známe dnes, jsou vlastně historickou stopou prastarého zvyku obdarovávání na Štědrý den. Samotné slovo koleda pochází z praslovanštiny a odtud přešlo do latiny jako calendae, označení pro první den v měsíci. Pohanští Slované tak nazývali slavnosti spojené se zimním slunovratem, tedy obdobím, kdy se symbolicky obnovoval čas a s ním i sociální vazby uvnitř komunity. Antropologové se shodují, že tehdejší projevy štědrosti nebyly jen dobročinností, ale také způsobem, jak jednotlivci i celé rody veřejně ukazovali svou prestiž. Ta se měřila spíše velkorysostí v čase zimních svátků než samotným majetkem.

K veřejným projevům štědrosti patřily v různých kulturách rozmanité slavnosti. Indiánský potlač či melanéská kula, kterou francouzský etnolog Marcel Mauss označuje za formu rituální výměny podobnou koledě, měly společné to, že se konaly v období zimního slunovratu. Zámožnější hospodáři tehdy dávali najevo své bohatství tím, že obdarovávali chudé a hladové. Ti každoročně v určený den obcházeli dům od domu a zpěvem si vyprošovali něco k snědku. V tento den se to nepovažovalo za žebrání, ale za součást společenského řádu. Mnohé koledy dokonce vyjadřují sebevědomí koledníků, kteří sice mají hlad, ale neztrácejí hrdost  a bohatí mají příležitost získat si před Kristem zásluhy pro věčnost.

Od pozdního středověku nosili koledníci vyřezávané jesličky s figurkami pastýřů, které často připomínaly samotné dárce nebo je alespoň symbolizovaly. Koleda tak postupně získala i výtvarný a divadelní rozměr, který se v některých regionech udržel až do 19. století.

Koledování však mělo i lehce zastrašující tón, který měl připomenout, že štědrost je povinností:

„Jestliže nedáte, tedy uhlídáte, hrnce, mísy rozbijeme, co v polici máte.“

A jak poznamenal Jan z Holešova: „Kdo na Štědrý den nedá nikomu dar, do roka prý skončí v bídě.“

Lenka Žáčková