Michal Sýkora: Mám štěstí, že mohu dělat co mě baví a co zároveň oslovuje i ostatní

Má za sebou nejen několik úspěšných knih i televizních adaptací, ale povedla se mu i první divadelní hra Konečně jsi doma! aneb Papírové muzeum, jejíž premiéra proběhla před necelým rokem v Moravském divadle Olomouc. I tady se projevil Michal Sýkora jako dramatik, který má co říct a který umí překvapit vygradovaným příběhem. Je to umění, které neklopýtá po povrchu a které zasáhne.

Máte za sebou první divadelní hru Konečně jsi doma! aneb Papírové muzeum, která se setkala s diváckým úspěchem, a proto by mne zajímalo, jestli jste se jako autor zúčastnil nebo zúčastňoval zkoušek inscenace?

Párkrát jsem se byl na zkouškách podívat, ale jen příležitostně. Dílem proto, že jsem necítil potřebu do toho režisérovi a hercům mluvit, dílem proto, že kromě psaní mám standardní zaměstnání, do kterého musím docházet.

Narozdíl od vašich knih či scénáře k minisérii Pozadí událostí se vaše hra neodehrává ve vaší rodné Olomouci. Co všechno způsobilo, že jste se do divadelní hry?

Rád zkouším nové věci. A divadelní hru jsem bral jako výzvu – píšu romány, povídky, píšu pro rozhlas a psal jsem pro televizi – a dokážu i divadlo? A navíc, a to mě lákalo hodně, divadlo je takový adrenalinový zážitek. Každé představení je jiné a v hledišti pokaždé sedí jiné publikum. Když napíšete román, lidi vám sdělí své dojmy a zážitky, ale nevíte, jak reagují na konkrétní místa. A když sedíte v divadle mezi diváky, máte bezprostřední kontakt s publikem a vidíte například, kdo se směje čemu, a jak na lidi působí konkrétní repliky. To pro mě jako autora byla úplně nová zkušenost.

A co spolupráce s režisérem Petrem Štindlem i činoherním souborem a potažmo s Moravským divadlem Olomouc?

Už od první čtené zkoušky jsem měl pocit, že pan režisér rozumí tomu, co jsem svou hrou chtěl sdělit. Pro mě to byla ideální spolupráce – režisér a herci přistupovali k mému textu s respektem a já jejich kreativní nápady, které do práce vnášeli, vnímal jako obohacující. 

Vaše hra měla premiéra 6. prosince 2024, ale pak se několik měsíců v MDO nehrála, což mě jako diváka znervóznilo, protože premiéru jsem nestihl a pak jsem čekal, kdy bude repríza. Nakonec jsem zjistil, že se reprízy nehrály z prozaických důvodů…

Paní Plíhalová si zlomila nohu. A vzhledem k tomu, že ve hře nemá „sedící“ roli, muselo se představení zrušit.

Jaké byly reakce rodiny a kamarádů na váš divadelní debut?

Naštěstí mám kolem sebe lidi, co jsou mému psaní příznivě naklonění. Zajímavé pro mě bylo srovnávat, jak každý mou hru vnímá odlišně, ztotožňuje se s některou postavou, a jak promítá do vnímání hry svou životní zkušenost. Myslím, že každého potěší pochvala od lidí, na kterých vám záleží. Takže když můj třináctiletý syn svůj divácký zážitek shrnul uznalým „Jako dobrý“, bylo to pro mě, jako bych dostal Nobelovu cenu.

Možná je trochu brzo, ale stejně se zeptám: co další hra? Je to v plánu?

Jedna hra odpočívá v pomyslném šuplíku. Ale co s ní bude, ještě netuším.

Co pokládáte za svůj největší úspěch a kterého vašeho románu si nejvíc ceníte?

Já se snažím, aby každá z mých knih byla jiná než ta předchozí. Abych se neopakoval. Takže každou mám rád z nějakého konkrétního důvodu. Nejpozitivnější ohlas mělo asi Ještě není konec, mj. i díky skvělé televizní adaptaci nazvané Vodník, za kterou dostal Viktor Tauš Českého lva.

Takže za svůj největší úspěch považuji to, že můžu dělat, co mě baví, a že to, co baví mě, baví i mé čtenáře a diváky.

Je Olomouc stále vaše inspirativní město? Anebo jsou i jiná další místa, kde se vám dobře pracuje? Ostatně, jak jste prožil letošní léto?

Olomouc je moje město primárně proto, že tady bydlím a mám to město zažité a že potřebuju svoje příběhy umísťovat do konkrétních lokalit. Ale není to jediné mé oblíbené místo. Můj nejnovější román, který jsem právě v létě dokončil, se třeba odehrává ve východních Čechách v krásné krajině hradů a zámků podél Divoké Orlice.

Nechám se překvapit, o čem román bude, ale zajímalo by mne, co následuje poté, když jste novou knihu dokončil?

Po dokončení románu si dávám krátký oddech – což v praxi znamená, že už v hlavě nosím něco nového a dělám si k tomu příležitostné poznámky. Ale o rozpracovaných věcech nerad mluvím, protože nikdy nevím, co z toho vzejde a kam mě to při psaní dovede.

A žhavá současnost? Působíte jako pedagog, literární vědec, spisovatel a já nevím co ještě. Ale stejně - není to někdy masakr?

Jak už říkal – mám štěstí, že mohu dělat co mě baví a co zároveň oslovuje i ostatní. Práce na univerzitě a s ní spojený kontakt s mladými lidmi je pro mě velmi inspirativní. Vedu tam kurzy tvůrčího psaní a je radost vidět, kolik máme nadaných, citlivých a vnímavých mladých lidí. Takže stěžovat bych si mohl snad jen na nedostatek času. Ale rozhodně se nenudím a stále mám dost plánů a nápadů.

Fotogalerie