Igor Orozovič: Podle diáře a toho, kolik let se herectvím živím, jsem asi víc herec, ale…

Pokud bych měl Igora Orozoviče charakterizovat, tak by mi jedna věta nestačila. Není jen hercem, který je známý z divadla, televize a filmu a který má za sebou plejádu velkých rolí. Roky se věnuje hudbě, kterou předkládá svému početnému publika na koncertech, klipech i na deskách, přitom zpívá vlastní tvorbu. Kromě toho, že ho doprovází jeho kapela, má za sebou i mimořádnou zkušenost, a to s Moravskou filharmonií Olomouc. Jednak s ní vystoupil koncertě, který byl k vidění i na televizní obrazovce, jednak vzniklo album Symfonický let holubího muže. Fanoušci přitom dobře znají jeho hity i předcházející album Když chlap svléká tmu. O dalších aktivitách, novinkách či o tom, jak bude trávit léto, vypráví v následující rozhovoru.

Za pár týdnů končí sezóna. Jak bylo a co se vám povedlo a co ne?

To je krásná otázka. Protože ve vleku událostí si ani nestíhám uvědomovat, kolik toho zažívám a kolik jsem toho letos stihnul. Odpověď ale asi bude delší, protože to byla vážně narvaná sezóna. Zrovna jsme ve Stavovském divadle odpremiérovali inscenaci Tři mušketýři a já. Jestli se to povedlo, bych nechal na divácích, je to hodně čerstvé. Určitě se nám povedla inscenace Privatizace na Nové scéně. Byla to hravá a bádavá práce s mladými režiséry Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem o stále aktuálním a kontroverzním tématu, takhle nějak má podle mě divadlo fungovat. Do toho jsem, nevím jak, stihl natočit film režiséra Rudolfa Havlíka Na horách, pro který jsme s písničkářkou Tali taky napsali nádhernou píseň a kterou během června budeme nahrávat pro Supraphon.

Zároveň teď pracujeme s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou a Terezkou Rambou na náročném a velkém projektu – točíme True Story minisérii pro Oneplay o zavražděné spisovatelce Simoně Monyové – pro mě jedna z největších filmových výzev.

Do toho jedete koncerty s kapelou…

Navíc se povedla neuvěřitelná věc – koncert mých vlastních songů s Moravskou filharmonií Olomouc. Nečekal jsem, že něco tak krásného zažiju. Teď nás ještě čeká natáčení koncertu v Doupěti pro Českou televizi. No a během toho jsem si odskočil na vlastní svatbu a stihl jsem „porodit“ dceru (smích). A mám neskromný pocit, že se povedlo všechno. A i kdyby ne, tak já osobně z toho všeho mám velkou radost.

Proč a jak vlastně došlo ke spolupráci s tak velkým hudebním tělesem a jaké byly a jsou ohlasy?

No já to pořád nechápu. Věděl jsem, že jednou chci něco takového spáchat, ale netušil jsem, že to přijde tak brzy. Supraphon, se kterým spolupracuji, oslovil Moravskou filharmonii a ta byla tak velkorysá a osvícená, že do toho šla. S Janem Lstibůrkem jsme půl roku pracovali na aranžích. Respektive on aranžoval a já mu do toho kecal. Byla to jedna z nejharmoničtějších spoluprací, co jsem zažil.

Nejharmoničtější – příhodné slovo k tomuhle tématu. Na samotný koncert jsem s MFO měl jen dvě zkoušky a koncert se rovnou nahrával, a dokonce ho natáčela Česká televize, takže tam samozřejmě byly nervy a některé věci mohly asi vyjít o trochu lépe. Ale je to živá hudba, dýchá to, funguje to. A neskromně říkám, že právě mým songům symfonický háv sedne, protože mám docela rozevláté melodie, písně jsou dost členité a často si při skládání představuju, jak to hraje orchestr. Myslím, že u klasického popu to ne vždycky takhle funguje. Ohlasy se k člověku vždycky dostanou jen ty pozitivní. Ale těch bylo tentokrát hodně.

Už před časem vás publikum začalo vnímat jako herce i zpěváka. Čím jste víc – herec nebo zpěvák?

Podle diáře a toho, kolik let se herectvím živím, jsem asi víc herec. Ale v duši hudba měla odjakživa navrch. Asi i proto, že to byl spíš koníček. Vždycky asi budu oboje. Ale chci tyhle dvě cesty držet oddělené. Nemám rád často používané spojení “zpívající herec/herečka”. To vždycky apriorně trochu shazuje kvalitu hudby i zpěvu. Je logické, že to lidé takhle formulují. Ale dělám všechno proto, abych obhájil Igora muzikanta, jako samostatnou jednotku.

Vzpomínám si na vaši ostravskou éru, kde jste byla velká hvězda a kde jste měl krásné a velké role. Vybavuje se mi třeba Balada pro banditu, kterou jsem viděl asi pětkrát. I když jste pak odešel do pražského angažmá, zajímalo by mě, na co v Ostravě rád vzpomínáte?

Úplně na všechno. Jsem nostalgik. A navíc Ostrava mě vrhla do dospělosti nejen umělecké ale i lidské – poprvé jsem se odtrhl od pražského domova. Takže to vlastně až tak dospělé nebylo, protože jsem si užíval svobodu a řádil jsem, jak černá ruka. Což je docela teď nekorektní rčení, ale k Ostravě to sedne. Jen v dobrém! Dodnes tam jezdím moc rád a vždycky si projdu svoje oblíbená místa.

Navíc kromě skvělého angažmá, o kterém bych mohl vyprávět nekonečně dlouho, jsem tam zažil překrásné léto, kdy jsme s Pavlem Šimákem zkoušeli pro Shakespearovské slavnosti Romea a Julii. Tehdy se stalo něco zázračného: spojili se herci ze všech divadel, baleťáci, muzikanti, celé léto jsme si jen užívali divadlo, slunko a bar Ikarus, já tehdy porušil příběh té hry a jako Tybalt jsem začal chodit s Julií… Sen!

Je to už nějaký čas, co jsem viděl Švandu dudáka, což byla vaše první role v Národním divadle Praha. Kolik rolí jste od té doby zahrál a která vám nejvíc přirostla k srdci?

Jej, už jsem ve fázi, že i na některé postavy, co jsem hrál, zapomínám. Při každém zkoušení podepisujeme takovou knihu s výpisem rolí. Vždycky si to počítám, ale hned to pak zapomenu. Bude to asi mezi dvaceti a třiceti inscenací. Samozřejmě kromě velkých rolí, jako byl Švanda nebo Jiří Traxler mi k srdci hodně přirostla inscenace Plukovník Švec, kterou s námi dělal Jiří Havelka. To bylo krásné divadlo s přesahem, a ještě k tomu neslo určitou naději. Teď si asi nejvíc užívám Claudia v Hamletovi. Čistě proto, že je to parádní role s obloukem.

Co pro vás znamená přátelství a spolupráce s vaší kolegyní Ivou Janžurovou?

To už je skoro rodina.

Co více si přát. Jak si budete užívat „divadelní prázdniny“? Doufám, že nebude zase jenom pracovat?

Vzhledem k miminku a letošní nabité sezóně jsem si na léto práci zakázal. Mám několik týdnů vyhrazených pro rodinu a na to se opravdu těším. Přesto však hrajeme Bráchu na letní scéně Ungeltu, dotáčíme Monyovou a samozřejmě s kapelou často koncertuji.

V červenci vystupujeme na Hejnických slavnostech, Dačické kostce a Meruňkobraní v Židlovicích. V srpnu pak koncertuji na letní scéně Městské knihovny v Rakovníku, na Klatovských slavnostech a v klášteře Borovany. Rád bych také své příznivce pozval na speciální velký letní koncert 4. září do Voděrádek, což je půl hodiny od Prahy — úžasná letní scéna, kde vystupuje například i Dejvické divadlo.

Robert Rohál

Foto archiv Igor Orozovič

Fotogalerie