Jediný Karel Gott si už tenkrát hlídal „imidž“, vzpomíná fotograf Otto Dlabola

Černobílé portréty slavných českých pop zpěváků vystavuje během června ve foyer Domu kultury v Kroměříži Otto Dlabola, který letos slaví osmdesát let. Renomovaný fotograf zde prezentuje svou uměleckou tvorbu výběrem z let 1965 – 1985. Zahájení výstavy, jež nese název „Známé hlasy, známé tváře“ proběhlo 4. června. Exkluzivní fotografická prezentace potrvá do konce června.

Když se dnes díváte na vaše fotografie pop zpěváků, nepřepadne vás náhodou pocit nostalgie?

Spíš než nostalgie mne přepadá děs z toho, jak to rychle uteklo.

Nápady k focení jste nosil vy? Myslím tím různé rekvizity, oblečení, nebo místo focení…

Bavilo mne vymýšlet pro fotografování různá prostředí, většinou mi zpěváci a zpěvačky věřili a nechali to na mě. Jediná výjimka byl Karel Gott, už tenkrát si hlídal "imidž" a vždycky se ptal, proč tam a proč tohle. Hodně jsem se právě tímhle naučil.

Kdy jste prvně nafotil Martu Kubišovou?

Martu jsem poprvé fotil na natáčení pořadu Píseň pro Rudolfa III. v roce 1967. Když v roce 1968 začala s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem vystupovat jako trio Golden Kids, vybrali si mě jako dvorního fotografa pro jejich fotografie, plakáty a obaly desek. Taky vycházela spousta článků ve společenských časopisech či v dnes už neexistujícím hudebním časopisu Melodie, kde jsem měl fotky na titulních stránkách.

Existuje i jedna slavná fotka, kde Golden Kids skáčí přes překážku, která byla vysoká 110 centimetrů. Byl to prý váš nápad…

Skákali snad dvacetkrát. Marta a Helena skákaly v botách s podpatky, jenom Vašek si zul boty. Tak jako tak byli ještě mladí a plní síly.

Existuje i mnoho dnes už kultovních portrétů Marty Kubišové…

Marta má nádherné rty. Já jsem ji měl hodně rád, ale vůči lidem, které jsem fotil, jsem byl dost plachý. Bohužel focení s ní jsem si ale dlouho neužil. V roce 1970 jí komunisti zakázali zpívat, a tak jsem se stal fotografem Karla Gotta.

Málokterý Čech nemá doma desku, na jejímž obalu je fotografie, jejímž autorem jste vy. Karel Gott, Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Marie Rottrová, Karel Kryl, Hana Zagorová, Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Hana Hegerová, Iveta Bartošová, Eva Pilarová, Petr Hapka, Jiří Schelinger, Petr Novák, Olympic… Vy jste ale nefotil jen naše interprety...

Fotografoval jsem dost i zahraniční interprety, například zpěváky Julii Driscoll, Gilbera Bécauda, Mireille Mathieu, Paula Anku, Barbru Streisand, Johnyho Cashe, Suzi Quatro, Tinu Turner, Raye Charlese nebo Amandu Lear, z kapel Hot Chocolate, Les Humphries Singers, Queen, Rolling Stones, Depeche Mode…

Zajímalo by mne, jakou hudbu jste poslouchal tehdy a jakou posloucháte dnes?

Zhruba do čtyřiceti jsem poslouchal převážně rock a populár, další léta už téměř výhradně klasiku. Jsem docela operní nadšenec a jsem rád, že mám to štěstí a mohl jsem na stará kolena navštívit slavné evropské operní domy, jsou to například La Scala či La Fenice, ale také operní scény v Mnichově a ve Vídni.

Patříte mezi průkopníky fotografie českých celebrit. Které z fotografií, které právě vystavujete, si ceníte nejvíc a proč?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Snad fotky Karla Gotta, jemuž jsem udělal titulní fotografie na devět LP - a focení bylo bezvadné. Nebo fotky Marty Kubišové, kterou jsem obdivoval nejen jako zpěvačku. Na své první samostatné výstavě v květnu 1970 ve výstavní síni Fotochema jsem její fotky vystavoval ještě pár měsíců poté, co jí zakázali zpívat. Mám doma návštěvní knihy, kde mnohokrát lidé píší „Ať žije Dubček a Marta“, v jednom případě také někdo přidal „a Dlabola.“ - Kupodivu kromě výměny návštěvní knihy za novou, nepopsanou, z toho tehdy nebyl žádný průšvih.

Nafotografoval jste přes 200 titulních fotografií pro gramofonové desky, CD a DVD zdaleka nejen pro Supraphon. Také jste vytvořil množství snímků na plakáty interpretů populární hudby a váš archiv zahrnuje okolo 200 000 negativů a diapozitivů. Ale pokud vím, tak jste autorem několika knih.

Máte na mysli moje autorské knihy Průvodce hudební Prahou (1988), knihu o Janu Werichovi (2000) a Čechy hudební (2009). Další fotografie jsem publikoval ve více než padesáti knihách.

Robert Rohál

Foto Robert Rohál a Pavel Sedláček

Fotogalerie