Bláznivá a odvážná výprava napříč Afrikou na Pionýru
Afrikou na Pionýru je celovečerní bláznivá road movie o dobrodružné cestě, která nezná hranice, napříč africkým kontinentem. V roce 2017 se několik nadšenců vydalo v sedle Jawy Pionýr o obsahu 50 kubíků z Bánské Bystrice napříč celou Afrikou až na Střelkový mys a splnili si tak svůj sen. Po 5 měsíců novodobí dobrodruzi natáčeli vše, co se na jejich cestě odehrálo. Z mnoha hodin natočeného materiálu vznikl průřez toho nejzajímavějšího a je skutečně se na co těšit. Na Slovensku premiéra proběhla již v loňském roce a film rozhodně patří mezi nejlepší cestovatelské dokumenty několika desetiletí.
Jak se zrodila ta vydat se do Afriky na Pionýru?
Už je to dávno, když jsme vyšli školu a neměli jsme ani cent a chtěli jsme být motorkáři, tak jediná motorka, která se dala koupit levně a s papíry byla právě Jawa Pionýr, tak jsme si ji koupili s mým kamarádem Rosťou, jeli jsme okolo Slovenska a cítili jsme se jako takový motorkáři. Když jeli proti nám nějací motorkáři, tak nás zdravili a byli jsme takový machři a nám se to zalíbilo, že to jde i s touhle motorkou. Řekli jsme si, že zkusíme jet někam dále a v roce 2009 jsme jeli do Rumunska a zase se nám to zalíbilo, že jsme v Rumunsku, že jsme dál a že je to nová krajina, že jsme se dostali za hranice státu, tak jsme si řekli, že bychom se mohli dostat za hranice kontinentu A tak jsme si řekli, že bychom mohli v roce 2010 se jet podívat na Aralské jezero, které vysychá a chtěli jsme ho vidět dříve, než vyschne.
Z čeho jste žili?
Jak kde, paradoxně v takovém Súdánu, bylo hodně jídla, takže jsme si mysleli, že zhubneme, ale nestalo se. V Etiopii jsme trošku hladověli, protože nám nechutnala místní strava, byla taková jednotvárná, takže tam jsme jedli hlavně banány, ale aspoň jsme zhubli. Větší problém jsme měli v Mozambiku, kde jsme navíc 2 z pětičlenné expedice dostali Malárii.
Na jak dlouho Vás to zaseklo?
Skoro na 14 dní, vlastně 10 dní jsme leželi v nemocnici a potom jsme byli na takovém domácím doléčování u Ester, což je Portugalka, která se narodila v Mozambiku, starala se o nás ještě několik dnů u sebe doma.
Jaká byla péče v té nemocnici?
Podle mě dobrá, divili jsme se, protože jsme se báli, že v Mozambiku možná ani nemocnice nebudou. Byly kvalitní a přišli mi skoro až na evropské úrovni, akorát byly trochu přeplněné. Tam, kde mělo být šest lidí, protože tam bylo šest lůžek, tak tam bylo i patnáct lidí a spousta z nich ležela na zemi, ale bylo to opravdu levné. Den ošetření v Mozambiku stál 20 centů euro, což je asi 5 Kč.
Antimalarika jste neměli s sebou?
My jsme je neměli, já jsem to jednou řešil v Jižní Americe a vím, že se nemají dlouhodobě užívat, není to dobré na psychiku ani na játra. Nikdy jsem předtím malárii nedostal, tak jsem myslel, že už ji nedostanu, nebral jsem je a vůbec jsem to neřešil, ani nikdo z nás. V Keni jsme si je koupili, ale jsme nebrali vůbec, ale když už chlapci dostali teplotu, tak jsme jim provedli testy a vyšlo z toho, že dva z nás mají malárii. Do nemocnice to byla necelých 100 km, tak jsme jeli rovnou tam na vyšetření.
Na kolik vás to vyšlo?
Vyšlo nás to zhruba na 35 nebo 36 tisíc euro s přepravou a vízy.
Jak se vám to podařilo dát dohromady prostředky?
Přes sponzory, crowfounding.
Co nejvíce zajímalo sponzory na vaší cestě?
První sponzor byla jedna známá, která upravuje obočí, takže to nemělo téměř nic společného s touto cestou, ale potom to byli různí známí a různé firmy s motorkami a podobně, ale byli tam i různé security, jako že opravdu známí a kamarádi, a dokonce už i existující fanoušci, kterým se líbila ta myšlenka toho projektu a šli do toho, aniž bychom je museli nějak přesvědčovat. My v tom nejsme ani dobří.
Existuje už nějaký matriál z vašich předchozích cest, který by bylo možné vidět?
No, co se týká Pionýrů, tak je na youtube krátký filmík z cesty z roku 2010 do Kazachstánu.
a je tam i trailer k filmu Afrikou na Pioneeru. A ještě jsou tam tedy žluté trabanty. Já jsem poslední 3 cesty jel vlastně na motorce vždycky s nimi vždy na Jawe 250.
Co bylo nejtěžší nebo co nejsložitější zařídit, než jste se vydali do Afriky?
Když jsme se rozhodli, že chceme o tom udělat film, tak jsme museli nejdříve sehnat techniku, chvíli nám trvalo ji přizpůsobit, takže to byla taková největší příprava, protože bez toho jsme nemohli odjet, Chtěli jsme natáčet od prvního dne, aby z toho vzniklo něco uceleného.
Náročná pak byla víza, ale i si zabalit, protože jedna taška měla 60, druhá 70 kilo...
Jak to bylo s dronem, mohli jste všude lítat?
Dron jsme pašovali, teda do Egypta a do Súdánu, tam je zakázaný a naštěstí se to povedlo a jinde je to povolené, akorát v národních parcích v Keni a v
Co na hranicích nebo v které zemi to bylo nejsložitější?
Je to vlastně i ve filmu, největší problém byl v Egyptě, kde nás nechtěli pustit do státu, protože jsme měli na jednoho člověka napsané 3 motorky a na druhého 2, ale podle egyptských zákonů může být na jednoho cizince napsané pouze jedno motorové vozidlo, takže jsme to tam řešili tři dny. Nakonec jsme to vyřešili nebo se to vyřešilo tím, že náš fotograf Marek, tam neustále hrál na ukulele a ti celníci ho neuměli zastavit, jenom tím, že nám dají potvrzení do pasů a pošlou nás pryč, jinak by se tam zbláznili. On hrál totiž americké hity, které se jim moc nelíbily, jinak zbytek cesty byl poměrně hladký i Súdán, kterého jsme se báli. Druhý největší problém byl, že jsme neměli benzín na jedné poušti v Súdánu, tak tam jsme se trochu potrápili, ale nakonec se to vyřešilo. Okolo jel motorkář a shodou okolností měl plnou nádrž, tak nám něco odčepoval a my jsme mohli tu Nubijskou poušť projet.
Co zvířata, co fauna?
Je o něm i něco ve filmu?
Ano, je tam a věnovali jsme mu poměrně dost času.
Co se vyskytlo jako problém, jak na vaši cestu reagovalo vaše okolí?
Rodina a známí jsou zvyklí, ty vědí, že takhle jezdíme. Problémy byly možná takové dva, protože my jsme nevěděli, jak se dostaneme na východní pobřeží Afriky, chtěli jsme jet na východ, ale Líbie a Sírie jsou neprůjezdné, a to byl jeden z problémů, který jsme vyřešili tak, že jsme pluli cargo lodí z Itálie a bylo to trochu komplikovanější v tom, že nás neodvezla do Egypta, ale do Izraele, kde jsme oficiálně odstartovali 14. ledna. Ta zima, byla opravdu zima, bylo mínus 12 stupňů přes den a mínus 22 stupňů v noci a hned první den jsme skončili 700 km od Banské Bystrice u jednoho známého, který má prodejnu s motocykly Suzuky. Přemluvil nás a odvezl dodávkou do Itálie, kde bylo již 8 stupňů nad nulou a tam už se dalo jezdit, takže to byl možná takový malý problém, ale rychle jsme ho vyřešili.
Přišel nějaký moment, kdy jste měli opravdu strach?
Trochu jsme se polekali v Etiopii, kdy jsme spali pod takovým přístřeškem, trochu pršelo a v noci nás vzbudili ozbrojení muži, zahalení v dekách, kteří měli v ruce kalašnikov a bylo jich možná 10, v takovou pick-upe a oni nás strašili, že je nebezpečné spát tam a že máme jít s nimi na policejní stanici, že oni jsou policajti, ale moc jsme jim nevěřili. No nakonec jsme šli potmě, byla bouřka a celé to bylo takové strašidelné. Zastavili jsme najednou před nějakou budovou a nikde nebyl nápis Policie a vypadalo to tak zvláštně, fakt jsme si mysleli, že je to konec, že to jsou nějací teroristi a že máme posledních deset minut života. Vešli jsme dovnitř do dvora, a tam byl policajt v uniformě, tak to nám spadl kámen ze srdce, že se nám vlastně nestalo nic zlého.
Díky té situaci vlastně vzniklo takové super setkání, když jsme se tam ráno probudili, tak jsme si říkali, kde to vlastně jsme. a část té policejní stanice byla i věznice a byli tam nějací vězni a my jsme si tam s nimi povídali. Jeden Somálec tam byl s kamarádem a vyprávěli nám, jak utíkali do Německa, že jim to poradili kamarádi. Je však v Etiopii chytili a pravděpodobně je deportují zpátky do Somálska. On sám se do Německa prý zase vydá.
Neoslovil vás někdo třeba s tím, že by chtěl pomoct s cestou do Evropy?
